psaníčka

před usnutím.

2. března 2017 v 18:15 | víla Amálka
Doma mě učili, že se mám před spaním modlit. Víte, kolikrát jsem se snažila, aby to bylo pravidelně? Jeden večer si vzpomenu, další dva se zmůžu jen na "vejménuOtceiSynaiDuchaSvatého" a následující večer se zase modlím obzvlášť dlouho. Ale je jedna věc, kterou udělám vždy před usnutím - poděkuji za uplynulý den, poprosím za dobrou noc a když se poštěstí, řeknu si 3 pozitivní věci, které se mi povedly, nebo mě potěšily za celý den. Chápu, modlení asi není pro každého (a upřímně - odříkávání tisíce modliteb není ani pro mě), ale zkuste alespoň tohle. Vlastními slovy se "poohlédnout" za celým dnem a uvědomit si, že je dar, když máme zase další den za sebou, že jsme ho ve zdraví přežili. A doufat, že se ráno probudíme a budeme moci zase večer usínat s vděčností. A ty tři dobré věci, které nás potěšily, jsou taky důležité. Tímto se učíte si vážit sebe samého. Třeba se začnete mít víc rádi a začnete se dívat jinak na svůj život.

Chvíle mezi spánkem a bdělostí (=usínání) je děsně zvláštní okamžik. V něm většinou dostávám nejvíc nápadů. Dokonce vím o lidech, kteří mají u postele zápisník, aby mohli ty nápady hned zapsat a pak v klidu usnout. Asi to tak taky začnu dělat, protože mě něco napadne a ráno to nevím. Určitě taky znáte, že když usínáte, někdy se vám stane, že sebou trhnete. To je další pozoruhodná věc při usínání. Ale dle poznatků se jedná o normální věc. Je to impuls, který dostane svalstvo z mozku, aby se uvolnilo. Ve chvíli, kdy na to však svaly ale nejsou připravené (jsou pořád v tenzi), dojde k trhnutí. Tadá!

Dnes jen krátce, vaše

nejdůležitější orgán.

13. února 2017 v 19:35 | víla Amálka
Poslední dobou jsem se pozastavovala nad větami a myšlenkami typu: "Miluji tě z celého srdce" "Řekni to od srdce" ... Všichni říkají, že centrum lásky je v srdci a všichni to tak mají od malička prostě zažité. A je to pěkné. Vážně je! Ale když se nad tím zamyslím, tak mi to vlastně přijde dost úsměvné, že by takový pocit, jako je láska, byl ukryt v tomto pulzujícím orgánu.

Ale jen si to představte. Já si to představuji třeba takto: Molekuly lásky by se tvořily v srdci na podkladu nějakého impulzu (ať už z kožních receptorů či ze zrakových receptorů, ...) a vždycky by se nakupily v srdci. A při každém stahu srdce by se vlévaly do celého těla! A sami (doufám) znáte ty účinky. Páni! Úplně vidím tu zaplavující slast, kdy vám přejede mráz po zádech, ale zároveň se rozhoříte ohněm. V břichu vám to příjemně zalechtá a ... a vůbec! To všechno pak ty láskové molekuly vytlačuje do těla ještě a ještě víc!

připustili jsme, aby okolní svět ovládal náš život.

26. ledna 2017 v 11:46 | víla Amálka
Chcete šťastný a spokojený život? Bezpochyby říkám, že všichni chtějí skvělý život. Každý má určitě také svoji vlastní představu. Osobně nechápu typické české řeči o tom, jak ostatní tohle dělají špatně a jak by to dotyčný udělal jinak a lépe. Český národ toho má hodně za sebou, ale je na čase useknout ten "závoj" negativních událostí a udělat něco nového. Neustále si stěžujeme na to, jak se máme špatně, zdraví máme špatné, v práci jsou blbci, řidič autobusu se neusmál, syn mě ignoruje, v obchodě nemají v akci máslo (jak psali v letáku). Na to jsme experti. A pak potkáme známého, kterého jsme roky neviděli a na klasickou otázku: "Jak se máš?" odpovídáme: "Jo, dobrý, jde to!". A když se trošku rozvykládáme, nachrlíme na něj všechny naše problémy a pokud to je kvalitní konverzace, stihneme probrat i politickou situaci. Takže starý známý vlastně získá pocit, že to není dobrý a že to vlastně nejde ... A doma povykládá rodině, co se nového a negativního zase dozvěděl, rozčílí se nad tím, že jeho syn ho taky ignoruje, manželku zase rozčílí, že nemají to máslo v akci ... a tak to vážení jde dál a dál. Řešíme máslo v akci a řidiče autobusu, ale možná bychom měli řešit, co já udělám proto, abych si nemusela takto stěžovat a toto řešit. Vždyť chceme ten dokonalý a spokojený život. No, a ... máme ho?

Výsledek obrázku pro obrázky citáty
... pokračování v celém článku ...

konzum nebo vzpomínka?

24. srpna 2016 v 20:08 | víla Amálka
Občas se mi trošku točí hlava z toho konzumu,
z materiálního způsobu života,
z móderních a IN věcí, který určují oblíbené youtuberky a youtubeři,
z narozeninových dárků, který nám stejně většinou pak leží doma,
z dětí a mladých, kteří neodlepí oči ze svého chytrofounu...

Svět je pod hladinou věcí. Věc. Sama bych to definovala jako objekt, který je hmotný a lze ho nějakým způsobem přenášet. Co na to říká naše známá Wikipedie?
"Věc je v hmotněprávním smyslu slova to, co může být předmětem práv, ne však jejich nositelem. Věci tak stojí v protikladu k osobám. Podstatným znakem věci je její oddělitelnost či vymezitelnost a její užitnost, případně ocenitelnost."
Aha, takže najednou se nám do toho zamotávají peníze, resp. ocenitelnost. Každá věc má tedy nějakou hodnotu. Hmm, jasně! Zní to logicky. Ale znamená to tedy, že čím víc mám věcí, tím jsem bohatší?

složitosti života nebo přírody?

8. července 2016 v 15:27 | víla Amálka
Název tohoto blogu vlastně vznikl spojením anglických slov SIMPLE & LIFE = SIMPLIFE. Toť JEDNODUCHÝ ŽIVOT. A založila jsem ho pro svou potřebu a pro inspiraci ostatním, neboť já se snažím žít jednoduše a myslím, že by to někoho mohlo inspirovat ke spokojenějšímu životu.

A jak jsem se k tomu vůbec dostala? Nutno říct, že ani nevím. Ale mojí teorií je to, že to je prostě celoživotní cesta. Možná k tomu směřuji od malička, možná se "to" ve mně probudilo až před nedávnem, kdo ví. Ale teď vím, že se mi ta cesta fakt líbí. Mojí inspirací je hlavně víra a příroda. Když vidím, co bylo stvořeno a jak je to dokonalé, nějak nemám potřebu obracet se k tomu novému a umělému. Vím, bohužel se bez některých nových věcí neobejdu, ale snažím se je co nejvíce minimalizovat a nahrazovat. Dříve lidé také dokázali žít bez těchto novinek, takže to určitě jde. Ani nevíte, jak ráda bych se občas zavřela do nějaké chaloupky u lesa a nic z toho moderního světa nepotřebovala. Ale i přesto to občas vážně nejde. Např. počítač - i když bych ho ráda nepotřebovala, potřebuji ho - škola, práce. S tím jsem smířená.

láska je, když někomu věřím natolik, že mu svěřím sama sebe, ale nic za to nechci.

25. června 2016 v 0:24 | víla Amálka
Tak tuto větu ↑ jsem slyšela v jednom videu a řeknu vám, že se mi u ní zatajil dech. Dneska trošku víc filosoficky, ale obecně by mě zajímalo, jak někteří lidé definují lásku. Já jsem se o to několikrát pokoušela a došla jsem k tomu, že je to tak nesmírně/vesmírně široký pojem, že bych snad i řekla, že láska je všechno - to, z čeho všechno vzešlo. Pro mě je například láska Bůh. Prostě synonymum. A LÁSKA je prostě manuálem pro život.

Jednou jsem se tím více zabývala, když jsem chystala diskuzní téma, a sepsala jsem mnoho zajímavých myšlenek. Například - pár dětských pohledů na lásku:
  • Když dostala moje babička artritidu, nemohla se ohnout a namalovat si nehty na nohách. A tak jí je potom stále maloval děda, dokud také neonemocněl na artritidu. To je láska.
  • Když vás někdo miluje, vyslovuje vaše jméno jiným způsobem. Víte, že vaše jméno je v jeho ústech v bezpečí

spokojený život.

5. června 2016 v 13:08 | víla Amálka
Dnes jsem se zase rozhodla rozepsat k tématu týdne. Už už chystám nějaké jiné články, než jen moje výlevy, ale nějak na to pořád není čas. Snad někdy. Ale teď už k tématu týdne ...

... Když se řekne SPOKOJENÝ ŽIVOT, každý si představí jistě něco jiného.
• Znám lidi (říkejme třeba "UŽÍVAČI"),
kteří si pod tímto pojmem představí, jak mají dokonalou práci, která jim vydělává bez nevelkého úsilí velké peníze, jak žijí ve vilce poblíž nějakého krásného místa (podle vkusu např. v historickém centru Prahy či na pláži v Miami) a po večerech vedou vzrušující život nespoutaného živlu, chvíli "single", chvíli ve volném vztahu.
• Pak jsou lidi (říkejme jim "PLÁNAČI"),

vždy je čas na zlepšení.

24. května 2016 v 19:42 | víla Amálka
Už mi pomalu začíná zkouškový. Dvě zkoušky mám naštěstí za sebou, k tomu dva zápočty a na další zkoušku se právě připravuju nepřipravuju. Celý den se mi nic nechce. Dopoledne jsem vyrazila s mým milým ♡ na procházku, kde nám ovšem začalo pršet ☂, tak jsme zmokli a zmrzli. Doma jsem se zachumlala do postele s tím, že se půjdu učit, ale padla na mě nějaká nálada, tak poslouchám písničky (což běžně nedělám - poslouchám spíš klavírní skladby; jedna z oblíbených českých písniček ↓dole↓) a pořád dělám něco nesmyslnýho na internetu a přemýšlím.
Aneta Langerová - Tragédie u nás na vsi

minimalismus.

21. května 2016 v 13:33 | víla Amálka
Určitě už jste to slovo slyšeli, či četli na internetu. Je to teď docela trend. Někdo nedokáže žít bez spousty věcí, někdo naopak nedokáže žít obklopen mnoha věcmi. Je to individuální a je to na každém. Já mám třeba odjakživa tendenci všechno třídit a zjednodušovat. Prostě se tak nějak vracet zpět a obracet se k tomu jednoduššímu a přírodnímu.

Chci spokojenou rodinu, bydlet v malém domečku na vesnici, na oknech mít truhlíky s květinami, sednout si s čajem do stínů stromu, který vysadil můj milý, uslyšet, jak se vedle mě smějí moje děti, chodit trhat bylinky a sušit si je, užívat si dne a těšit se na večer, kdy se celá rodina setkáme u jednoho stolu, chci prožít každý týden slavnostní neděli v kostele, ... chci úplně normální a obyčejný život. Netoužím po bohatství, slávě, spoustě věcech, ale prahnu po okamžicích, pocitech a vášních. Všechno to vyjadřuje tato dokonalá píseň:
Sima Martausová - Normálny život

nezáleží na tom, co vidíš, ale jak se na to díváš.

7. května 2016 v 9:00 | víla Amálka
Krásný den,

doufám, že si všichni náležitě užíváte slunečného víkendu a máte dobrou náladu a radost ze všeho kolem vás.

Dnes jsem se rozhodla poprvé přispět článek k týdennímu tématu. A začínám se skvělým tématem "svět, který nás obklopuje", což je oblast, která je hodně široká, ale i přesto jsem se do ní rozhodla přispět svým názorem také. Pohodlně se usaďte (třeba se sklenicí vody aneb doplňujeme tekutiny, fakt to pomáhá!).

Jsem víla (rozuměj holka), která víc přemýšlí, než mluví. Občas je to fajn, občas ne. Ale díky tomu jsem si toho spoustu ujasnila. Jedna z věcí je názor na svět a na život. Ostatně o to se s vámi chci podělit, ale to bude určitě na víc článků.

Řeknu to na rovinu. Nelíbí se mi, jak většina lidí kolem mě hodnotí svět. Respektuju jejich názor, ale nenechávám se jím nakazit. Nemyslím si, že se máme špatně, nekoukám na vyšší nezaměstnanost ani na horší politický systém, ani nenaříkám nad tím, jak je všechno drahé. Nemám ráda, když se stěžuje, ale nic se s tím nedělá. Protože když se chce a bojuje se za to, tak všechno jde (ok, možná ne vše vyjde, ale je tam ten boj, rozumíte).

první článek.

6. května 2016 v 18:56 | víla Amálka
Krásný den,
dovolte, abych se představila!

Vlastně se vám až tak úplně neodtajním, protože mě láká ponořit se do tajů anonymity a psát pod pseudonymem víla Amálka. A to proto, že se tak někdy fakt cítím. Vlastně tu pohádku už ani neznám, neviděla jsem ji dobrých deset let, ale přijdu si vlastně asi taková volná a vílová. Tak proto.

Založila jsem si tady tohle všechno okolo pro svou vlastní potřebu. A když se to bude líbit i ostatním, budu jen ráda.

Moje blogová minulost je poměrně dlouhá. Začala jsem s blogy o pixelkách, později o celebritách, až jsem se dostala k grafice, která mě neskutečně bavila. Taky jsem se tomu věnovala nejdéle. Po krachu úspěšného grafického blogu jsem se vydala do mnou neprobádané oblasti vyhaslých blogerů, kde jsem zůstávala v krátkých pauzách až do teď. Několikrát jsem se pokoušela obnovit mnou vytvořený koncept grafických blogů, ale pokaždé marně, a tak jsem se pouštěla i do deníčků, které mě stejně omrzely. A tak to zkouším znovu.

Tentokrát mám v hlavě projekt o tom, jak ukázat lidem, že jde žít a myslet pozitivně a že se dá radovat z maličkostí, protože k tomuto životu potřebujeme fakt velmi málo.

Těším se na vás, moje čtenáře,
a doufám, že vás zaujmu svým postojem k životu.

Krásný zbytek dne,
 
 

Reklama