neztrácej naději. chybuje každej.

29. ledna 2018 v 23:38 | víla Amálka
Vždycky články píšu s pozivní náladou. Doslova vás nutím ke sluníčkářství. I sluníčkáři mají však své slabé stránky. A slíbila jsem, že budu zaznamenávat každou překážku, každý úspěch na cestě k mému JÁ... Bohužel se poslední dobou oddávám lehké psychické krizi, kterou bych měla začít co nejdříve řešit. A první, co mě vždy vysvobodí z akutního pesimismu, je psaní... A já teď blog potřebuji spíš jako zápisník. Deníček. Potřebuju reflektovat svoje pocity, jinak se z toho ...

Mám asi týden nějaké zvláštní pohnutky. Občas mi na mysl přijde zvláštní myšlenka, podobná úzkosti, že můžu udělat chybu. Že udělám chybu. Neumím si ji připouštět? Dnes se to potvrdilo. A stačilo jen, aby mi můj milý řekl, co ho v našem vztahu naštvalo, že by to chtěl vyřeišt. V tu chvíli mi city zvláště propadli dovnitř mě (fakt, nevím jak to popsat, ale je to tak - ten pocit jsem naprosto nechtěla snášet) a mě zaplavila melancholická nálada plná slz a potřeby vysvětlovat...

Dostala jsem se až k tomu, co mě vždycky hodně trápilo - naše rodina. Konkrétně to, že spolu absolutně neumíme komunikovat. Když se něco podělalo, vždycky se to zametlo pod koberec a neřešilo se to. A my jsme další den vstali a zase na sebe byli moc hodní. Ale nevyřešili jsme to. Negativní věci my neřešíme. Nemluvíme o nich. A tak kolem sebe chodíme a každý se uzavírá sám do své bubliny citů a emocí. Nikdo o ostatních skoro nic neví. Nezná jejich trápení, co prožívají, jak se mají. A takto se to kupí a kupí...

Emočně jsem vybouchla. Naprosto jsem se snížila a ponížila na samotné emocionální dno. Nikdy jsem nemyslela, že toho budu před někým schopná. Ale tohle se týkalo jeho - pro mě důležité části života. A jeho ranila moje chyba. A mě taky, děsně. Ne to, že mi to řekl - to jsem naopak moc ráda - ale to, že jsem JÁ udělala CHYBU. Neumím to. Neumím přijmout chybu, kterou udělám? Nebo jsem jen zvláštně labilní? Vůbec se v tom nevyznám a nutně bych si o tom s někým potřebovala promluvit. S mamkou? Nebo mám vyhledat psychologa? Vážně o tom přemýšlím.. už nějakou dobu. A pramení to z mé neschopnosti plnohodnotné komunikace. Proto se nehádám, proto se všemi vycházím, proto nerada říkám 'ne'. Já nechci udělat chybu a zklamat sama sebe!?

Bez toho se děvče ale neobejdeš. Chybuje každej a ty taky budeš! A budou to pořádný přešlapy. Povede to k hádkám. Ale po nich si to ujasníte a vyřešíte to. Je to jednoduchý - jenom spolu budete mluvit! Povede to k tomu, že z toho nebudeš mít dobrý pocit a budeš se cítit fakt blbě. Ale usmíříte se a ten pocit bude dobrej. Chápeš? Chyby děláme. Nauč se být upřímná. Nauč se konstruktivně přijímat a brát kritiku. Nauč se to vyřešit a ne jen furt bulet!
 

každý den je jen jednou za život.

28. prosince 2017 v 19:14 | víla Amálka |  psaníčka
Po několikaměsíční odmlce jsem se opět rozhodla napsat. To jsem celá já. Blog a zapisování je součást mého života (už jsem se zmiňovala, že bloguju bezmála 10 let?), ale vždy jen na nějakou dobu. Často se k této formě zápisků (a pro mě zároveň i občasnému koníčku) vrátím hlavně v období, kdy něco řeším, z něčeho se potřebuji vypsat a potřebuji se v něčem ustálit, "najít se" - nebo spíš "utvořit se". Protože život není o tom, abychom se našli, ale o tom, abychom svoji osobnost utvářeli. Dlouhou dobu jsem na to šla špatně. Hledala jsem v ostatních lidech a v okolí, jaká jsem. Jaká můžu být a jak bych se sama sobě líbila. O to přeci ale nejde. Jde o to poslouchat sebe, vážit si sama sebe, mít zdravé sebevědomí a neřešit, co řeknou ostatní. Utváří nás to dobré v našemi životě, ale i to špatné a nepříjemné. S tím bojuji dlouho.

Pár roků jsem byla docela spokojená. Neměla jsem potřebu otisknout své myšlenky do prázných stran papíru, či prázdných okýnek blogů. Měla jsem jasnou představu o tom, jak žiju a dokonce o tom napsala sem na blog několik článků, za které jsem teď velmi vděčná, protože mi v tomto období opět pomáhají k uvědomění si sebe. Nyní mě psaní zase nalákalo. Nebo možná donutilo? Touha je zkrátka větší a tak sem budu ventilovat své myšlenky, které ostatní stejně nezajímají.

Poslední dobou jsem děsně zmatená, nerozhodná a ztracená. Nevím kde jsem, kudy se vydat a mám obavu z budoucnosti. Snažím se se sebou něco dělat a tak jsem prošla ve škole kurzem "mindfulness", kde jsem se částečně naučila vnímat přítomný okamžik a nemyslet na minulost a budoucnost. V něčem tato metoda pomohla, v něčem zase ne. Proto čtu různé knihy, články a blogy, sleduji a poslouchám zajímavé lidi, kteří mě učí pro život mnohem víc, než co jsem se kdy naučila ve škole. Stále to však nestačí a já se topím ve vlastních myšlenkách a pochybnostech o sobě samé.

Pamatujete, jak jsem se dostávala z mého problému s akné? Mám pocit, že přichází další éra, tentokrát s tématem "utvoř svoje JÁ, neohlížej se na ostatní"... Napadá mě: "Doprčic, je mi 21 a ještě pořád nevím, kdo jsem a chci být?".. Ale teď vím, že si musím naopak říkat: "To je v pořádku. Teď je to takto a zkusíš to změnit." A já si budu zapisovat všechny myšlenky, které mě na této cestě potkají. Snad?

Buď víc žena. Nenech se uzemnit a nestyď se za svoji citlivost. Jednej citlivě, ale nenech sebou mávat. Probuď v sobě ženskou vášeň, sebevědomí a krásu. Najdi, co v tobě je a co je tvým posláním. Co uděláš pro lidi a pro svět? Nemysli jen na sebe a své štěstí. Buď víc žena, je to v tobě!

Vaše ztracená

před usnutím.

2. března 2017 v 18:15 | víla Amálka |  psaníčka
Doma mě učili, že se mám před spaním modlit. Víte, kolikrát jsem se snažila, aby to bylo pravidelně? Jeden večer si vzpomenu, další dva se zmůžu jen na "vejménuOtceiSynaiDuchaSvatého" a následující večer se zase modlím obzvlášť dlouho. Ale je jedna věc, kterou udělám vždy před usnutím - poděkuji za uplynulý den, poprosím za dobrou noc a když se poštěstí, řeknu si 3 pozitivní věci, které se mi povedly, nebo mě potěšily za celý den. Chápu, modlení asi není pro každého (a upřímně - odříkávání tisíce modliteb není ani pro mě), ale zkuste alespoň tohle. Vlastními slovy se "poohlédnout" za celým dnem a uvědomit si, že je dar, když máme zase další den za sebou, že jsme ho ve zdraví přežili. A doufat, že se ráno probudíme a budeme moci zase večer usínat s vděčností. A ty tři dobré věci, které nás potěšily, jsou taky důležité. Tímto se učíte si vážit sebe samého. Třeba se začnete mít víc rádi a začnete se dívat jinak na svůj život.

Chvíle mezi spánkem a bdělostí (=usínání) je děsně zvláštní okamžik. V něm většinou dostávám nejvíc nápadů. Dokonce vím o lidech, kteří mají u postele zápisník, aby mohli ty nápady hned zapsat a pak v klidu usnout. Asi to tak taky začnu dělat, protože mě něco napadne a ráno to nevím. Určitě taky znáte, že když usínáte, někdy se vám stane, že sebou trhnete. To je další pozoruhodná věc při usínání. Ale dle poznatků se jedná o normální věc. Je to impuls, který dostane svalstvo z mozku, aby se uvolnilo. Ve chvíli, kdy na to však svaly ale nejsou připravené (jsou pořád v tenzi), dojde k trhnutí. Tadá!

Dnes jen krátce, vaše
 


nejdůležitější orgán.

13. února 2017 v 19:35 | víla Amálka |  psaníčka
Poslední dobou jsem se pozastavovala nad větami a myšlenkami typu: "Miluji tě z celého srdce" "Řekni to od srdce" ... Všichni říkají, že centrum lásky je v srdci a všichni to tak mají od malička prostě zažité. A je to pěkné. Vážně je! Ale když se nad tím zamyslím, tak mi to vlastně přijde dost úsměvné, že by takový pocit, jako je láska, byl ukryt v tomto pulzujícím orgánu.

Ale jen si to představte. Já si to představuji třeba takto: Molekuly lásky by se tvořily v srdci na podkladu nějakého impulzu (ať už z kožních receptorů či ze zrakových receptorů, ...) a vždycky by se nakupily v srdci. A při každém stahu srdce by se vlévaly do celého těla! A sami (doufám) znáte ty účinky. Páni! Úplně vidím tu zaplavující slast, kdy vám přejede mráz po zádech, ale zároveň se rozhoříte ohněm. V břichu vám to příjemně zalechtá a ... a vůbec! To všechno pak ty láskové molekuly vytlačuje do těla ještě a ještě víc!

Ale v srdci žádné molekuly lásky nevznikají (nebo jsem objevila něco nového?) a tak zbývá vyřešit, kde je to pověstné centrum lásky. Každého asi napadne mozek. Zjistilo se, že se při zamilování v mozku aktivuje až 12 oblastí. A to už vypadá vědecky a ověřeně.

Ale co je tedy důležitější? Mozek či srdce? No a co plíce? Nebo ledviny? Nezapomínáme na játra? Stejně tak, jako je pro život člověka důležitý každý orgán v těle (některé víc, některé míň), tak je pro člověka důležitá láska, která prostupuje všemi orgány. A laskavě se k nim tedy moc často nechováme. Kouřením si likvidujeme plíce, cholesterol nám ucpává cévy, alkohol nám ničí neurony v mozku i jaterní buňky. A našli bychom mnoho dalšího ...

Všechny orgány jsou pro normální život důležité, ale nejdůležitější z nich je LÁSKA. Ke svému tělu a k ostatním tělům ... Víc pro sebe a pro ostatní udělat asi nemůžeme. Copak nám někdo dává na výběr, jestli je lepší maminka, tatínek, babička, dědeček nebo sestra? Důležité je to, že máme všechny rádi a oni nás..

(A stejně je láska v srdci!) ♡

Berte to s nadhledem a fantazií, vaše

připustili jsme, aby okolní svět ovládal náš život.

26. ledna 2017 v 11:46 | víla Amálka |  psaníčka
Chcete šťastný a spokojený život? Bezpochyby říkám, že všichni chtějí skvělý život. Každý má určitě také svoji vlastní představu. Osobně nechápu typické české řeči o tom, jak ostatní tohle dělají špatně a jak by to dotyčný udělal jinak a lépe. Český národ toho má hodně za sebou, ale je na čase useknout ten "závoj" negativních událostí a udělat něco nového. Neustále si stěžujeme na to, jak se máme špatně, zdraví máme špatné, v práci jsou blbci, řidič autobusu se neusmál, syn mě ignoruje, v obchodě nemají v akci máslo (jak psali v letáku). Na to jsme experti. A pak potkáme známého, kterého jsme roky neviděli a na klasickou otázku: "Jak se máš?" odpovídáme: "Jo, dobrý, jde to!". A když se trošku rozvykládáme, nachrlíme na něj všechny naše problémy a pokud to je kvalitní konverzace, stihneme probrat i politickou situaci. Takže starý známý vlastně získá pocit, že to není dobrý a že to vlastně nejde ... A doma povykládá rodině, co se nového a negativního zase dozvěděl, rozčílí se nad tím, že jeho syn ho taky ignoruje, manželku zase rozčílí, že nemají to máslo v akci ... a tak to vážení jde dál a dál. Řešíme máslo v akci a řidiče autobusu, ale možná bychom měli řešit, co já udělám proto, abych si nemusela takto stěžovat a toto řešit. Vždyť chceme ten dokonalý a spokojený život. No, a ... máme ho?

"Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte."
Elbert Hubbard

STOP! Proč tohle neřekneme našim myšlenkám? Stop! Proč mám teď špatnou náladu? Protože mají drahé máslo a řidič se mračí? Tak to je se mnou hodně špatné, když si tímto kazím nejen náladu, ale i život. Teď nechávám řidiče autobusu a máslo v obchodě řídit SVŮJ ŽIVOT! Proto říkám stop. Právě teď přestanu myslet na to máslo a na toho řidiče, protože to není můj problém. Řidič asi nemá dobrý den, ale proč bych kvůli němu nemohla mít dobrý den já? A drahé máslo? Vždyť vydělávám 20 tisíc měsíčně a je mi vlastně opravdu jedno, jestli koupím máslo za 42 Kč nebo za 35 Kč. Co kdybych si místo toho jednou nekoupila cíga? Stejně mi zdraví visí na vlásku ... Nebo přestanu kouřit úplně? A synovi koupím ty kopačky na fotbal. Vlastně si můžu vzít jedno odpoledne volno v práci a jít na ten fotbal s ním. Vida, už si zase rozumíme! A v práci se najednou víc usmívám a kolegové se ke mě najednou chovají jinak a když náhodou ne - čí je to problém? No jejich! A já můžu říct - MÁM SE DOBŘE!

A stačilo udělat jen JEDEN CHYBNÝ KROK! A to je ten, kdy jsem připustila, aby můj život ovládal okolní svět. A pak jsem řekla STOP a vzala život do svých rukou.

Pořád si stěžujeme na naše problémy. Připouštím, že ne vše v našem životě můžeme ovlivnit. Spousty věcí neovlivníme, ale můžeme změnit to, jakým způsobem ten problém uchopíme. Vyhodili mě z práce? Můžu se z toho sesypat a ocitnout se na ulici, anebo to vezmu jako impuls k něčemu novému a lepšímu. Stalo se to proto, abych se posunula dál a udělala očistu svého života. Ujasním si priority a začnu od znova. Utvořím si svůj spokojený život. Všechno se děje z nějaké příčiny a je jen na nás, jak to uchopíme.

Odstraňte tu největší chybu v životě a nekoukejte na svůj život
z pohledu oběti, ale z pohledu svobodného "řidiče".

VYTVOŘENO - pytlíky (nejen) na pečivo

13. září 2016 v 16:04 | víla Amálka |  vytvořeno
Na cestě za jednoduchým životem jsem nasbírala pár nápadů a rad, jak šetřit přírodu a mít dobrý pocit z vlastnoruční výroby. O ně bych se s vámi ráda podělila v této sérii článků s názvem "vytvořeno". A to z toho důvodu, že si tyto věci můžete sami vyrobit doma. Ať už šitím, tvořením nebo jinými postupy. Sama se nechám překvapit, co by do této rubriky v budoucnu mohlo všechno patřit.

Jako první z inspirací jsem si vybrala pytlíčky (nejen) na pečivo. Dlouho mě totiž hlodalo, že si každý den v obchodě vezmu alespoň jeden sáček na pečivo, někdy taky na ovoce a zeleninu. Sice je to pohodlné a ještě k tomu máte doma brzy doživotní zásobu sáčků, ale přeci jen je to odpad, který se v přírodě velmi těžko rozkládá. (Článek o pohodlnosti x složitosti používání přírodních věcí) Takhle jsem si jednoduše (jakožto nezkušená švadlena) sedla k šicímu stroji a za hodinku byl na světě první výrobek. A pak další a další ...


Já jsem použila bílé bavlněné plátno, které jsem dozdobila stejnobarevnou krajkou. Mamince jsem do červené kuchyně udělala s červenou krajkou a taky to vypadá fantasticky. Takže se toho vůbec nebojte. Já jsem úplný začátečník v šití a šlo to! Udělala jsem si tunýlek (sice na křivo, ale mně to neva!) a provlékla jsem starou tkaničku, vyprala, nažehlila a bylo to. A takto teď, prosím pěkně, skladujeme pečivo - jako za starých časů a moc se mi to líbí.

Jako další v pořadí jsem vytáhla starou záclonu a udělala jsem s ní to stejné - pytlíček. Vlastně hodně pytlíčků. Malé, velké, střední, široké i vysoké - zkrátka na co si vzpomenete. A využiji to při nakupování pečiva - aby paní prodavačka viděla na rohlíky. Doma si je potom přendavám do toho látkového. Zbylé menší mám na ovoce a zeleninu a ty nejmenší na česnek, cibuli a bylinky. Využití to v kuchyni jistě najde.


Pokud nemáte šicí stroj, a nebo si na šití vůbec netroufnete, existuje spousta obchodů, kde se dají podobné pytlíčky najít. Nejlepší je asi navštívit fler.cz, kde najdete nádherně vypadající originální pytlíčky na pečivo. Naopak ty nákupní pytlíčky (ale i plátěné) se mi líbily např. tady nebo tady.

Pokud se vám tento nápad líbil a přemýšlíte o tom, že byste také přispěli k ochraně přírody, určitě zauvažujte nad možností látkových pytlíčků. Je to jednoduchá věc, která se snad brzy dostane do většiny domácností a obchodů. A ještě něco! Vůbec se nestyďte do obchodu chodit s pytlíčkem ze záclony. Já myslím, že na sebe můžete být hrdí, že děláte takovou bezva věc pro přírodu. Naopak už mě za tyto ekověci kdekdo pochválil. Takže hurá do obchodů - pojďme inspirovat ostatní s našimi pytlíky! :D

Úsměv a mnoho díků
za přečtení článku vám posílá

konzum nebo vzpomínka?

24. srpna 2016 v 20:08 | víla Amálka |  psaníčka
Občas se mi trošku točí hlava z toho konzumu,
z materiálního způsobu života,
z móderních a IN věcí, který určují oblíbené youtuberky a youtubeři,
z narozeninových dárků, který nám stejně většinou pak leží doma,
z dětí a mladých, kteří neodlepí oči ze svého chytrofounu...

Svět je pod hladinou věcí. Věc. Sama bych to definovala jako objekt, který je hmotný a lze ho nějakým způsobem přenášet. Co na to říká naše známá Wikipedie?
"Věc je v hmotněprávním smyslu slova to, co může být předmětem práv, ne však jejich nositelem. Věci tak stojí v protikladu k osobám. Podstatným znakem věci je její oddělitelnost či vymezitelnost a její užitnost, případně ocenitelnost."
Aha, takže najednou se nám do toho zamotávají peníze, resp. ocenitelnost. Každá věc má tedy nějakou hodnotu. Hmm, jasně! Zní to logicky. Ale znamená to tedy, že čím víc mám věcí, tím jsem bohatší?

Jak se to vezme. Pro někoho jsou smyslem života peníze. Vždyť když máme peníze - máme všechno. To, po čem toužíme, co se nám líbí a co potřebujeme pro svoje ŠTĚSTÍ si koupíme. Takže peníze jsou prostředkem pro štěstí? Tak to je lehký - stačí mít hodně penět a budu šťastný. Vždyť štěstí je vlastně životní cíl asi každého znás...

Ale aby těch definic nebylo málo, definujme si, co je to štěstí podle Wikipedie: "blaženost, vnitřní pocit radostného a více méně trvalého vyplnění "být šťastný", "mít šťastnou povahu"." Trvalé vyplnění štěstím? To znamená, že musím mít permanentně radost z peněz a věcí za peníze koupených. K čemu to asi povede?

Znáte to. Koupíte si nové tričko a první co uděláte je to, že ho vyperete, abyste si ho mohli ráno vzít na sebe do školy. Zná to asi každý/každá z nás. Ten pocit je prostě super. Ale určitě znáte, že za dva dny je ten pocit pryč. Pak už se milé tričko řadí do kategorie těch průměrných nebo obyčejných, v případě velké obliby daného kusu i k těm oblíbenějším.

Věci jsou důvodem ke krátkodobému štěstí a to vede k tomu, že se lidé obklopují více a více věcmi, ale mají v podstatě radost jen z těch naposledy koupených. Alespoň já to tak cítím. Když se podívám na mé vlastnictví, pociťuji vděčnost, ale rozhodně ne štěstí. Kdysi jsme ve škole měli jeden úkol - napište 5 osob, bez kterých byste si neuměli představit život. To není těžké. Následovala však otázka: "A bez jakých 5 věcí si nedokážete představit život?" Blik a najednou mi to došlo. To je ten rozdíl! LIDÉ vs. VĚCI. V tu chvíli jsem do druhého sloupečku nenapsala nic. V tu chvíli pro mě veškeré věci ztratily hodnotu. Uvědomila jsem si, že PENÍZE NEZNAMENAJÍ ŠTĚSTÍ.

Poté začala moje cesta k jednoduššímu životu. Nechci mít radost z věcí, ale ze zážitků. Chci si vybavit vzpomínku na pěkný okamžik a ne na věc. Ta první vzpomínka je důležitá. To pravé štěstí totiž nepramení z věcí, které vlastníte, ale právě z toho, co nikdy vlastnit nemůžete! Tím nejcenějším, co můžete dát člověku, kterého máte rádi je váš čas, protože je to kousek toho nejdražšího, co máte. Toho, co neprodáte (OK, zaplatit se to dá..). A ta vzpomínka, co vám oběma potom zůstane, je přesně ten zdroj pravého štěstí a zdroj lásky. Když si uvědomím to, co jsem všechno prožila, jaké lidi jsem potkala a poznala, kolik lidí mi věnovalo svůj čas, ... To je to štěstí.

Prosím, pamatujte, že když se s někým loučíte, udělejte to jen v dobrém. Nikdy nikoho neopouštějte se zlou vzpomínkou. Protože stejně tak, jak je důležitá první vzpomínka, je důležitá i ta poslední. A nikdy nevíte, kdy to ta poslední opravdu bude. Na druhou stranu jsem někde četla pěkná slova, která v podstatě omlouvala to, když se s někým zrovna nerozejdete v dobrém. A to tak, že si nechceme pamatovat to, co řekl ten druhý naposledy, ale to, co říkal a jak se choval po celý život.

Vzpomínky jsou prostě důležité a jsou fotoalbem našeho života. Ty, bohužel, nevytiskneme, nenahrajeme USBéčekem do počítače, ale o to cennější jsou ... a o to víc náš život učiní šťastnějším. Některé nás potěší, některé poučí, některé nás naučí "mít se rád" a mít rád ostatní.

"Radost, kterou způsobíme druhému má podivuhodnou vlastnost: odrazem se neoslabuje, ale vrací se k nám košatější a zářivější."

složitosti života nebo přírody?

8. července 2016 v 15:27 | víla Amálka |  psaníčka
Název tohoto blogu vlastně vznikl spojením anglických slov SIMPLE & LIFE = SIMPLIFE. Toť JEDNODUCHÝ ŽIVOT. A založila jsem ho pro svou potřebu a možná pro inspiraci ostatním, neboť já se snažím žít jednoduše a myslím, že by to někoho mohlo inspirovat ke spokojenějšímu životu.

A jak jsem se k tomu vůbec dostala? Nutno říct, že ani nevím. Ale mojí teorií je to, že to je prostě celoživotní cesta. Možná k tomu směřuji od malička, možná se "to" ve mně probudilo až před nedávnem, kdo ví. Ale teď vím, že se mi ta cesta fakt líbí. Mojí inspirací je hlavně víra a příroda. Když vidím, co bylo stvořeno a jak je to dokonalé, nějak nemám potřebu obracet se k tomu novému a umělému. Vím, bohužel se bez některých nových věcí neobejdu, ale snažím se je co nejvíce minimalizovat a nahrazovat. Dříve lidé také dokázali žít bez těchto novinek, takže to určitě jde. Ani nevíte, jak ráda bych se občas zavřela do nějaké chaloupky u lesa a nic z toho moderního světa nepotřebovala. Ale i přesto to občas vážně nejde. Např. počítač - i když bych ho ráda nepotřebovala, potřebuji ho - škola, práce. S tím jsem smířená.

Ale co se týká nynějšího života. Někdy se mi zdá, že je všechno najednou až moc "jednoduché". Strčíte do pračky prádlo a ono se vám to samo vypere. Nestrávíte tím celé dopoledne u řeky, kde prádlem házíte o kameny. Ale tím, jak je těch jednoduchých věcí moc, stává se z tohoto světa svět složitý, nebo to tak aspoň cítím. Najednou samou jednoduchostí všech modernizací cítím přesložitost, zmatek a přehlcení. Spoustě lidem to vyhovuje a zajímají je tyto vymoženosti. Rozumím. Já jsem úplný opak. Na rozdíl od toho všedního normálu generace chytrých telefonů, notebooků a robotických vysavačů se snažím vyhledávat tu skutečnou jednoduchost a přirozenost přírody. Sice je to mnohdy složitější pro člověka, ale méně to ubližuje té dokonalé, jednoduché, až složité přírodě. Vidíte ten vztah?

MODERNÍ TECHNOLOGIE - snaží se zjednodušovat lidské úsilí, ale přitom zesložiťují celý zemský systém (odpad, málo vody, ozonové díry, oceány ...)
PŘÍRODA - vychází z přirozeného principu a dostupných věcí, ale lidské úsilí k používání je vyšší (jednoduché detaily přírody vlastně dávají dohromady dokonalý celek, který je opět složitý)

A teď přichází důležitá otázka pro každého z nás. Co je pro nás důležitější?
  1. Raději mám moderní technologie a vše, co věda přináší a objevuje. Raději se přizpůsobím tempu a zvyklostem společnosti a budu využívat všech výhod. Tyto novinky mi zjednodušují život, a tak ho můžu prožít kvalitněji.
  2. Raději dávám přednost věcem pocházejícím z přírody, které jsou pro mě přirozenější. Svůj život zasvětím využívání darů přírody i přes to, že jejich využívání bude složitější. Dělá mi to však radost, protože jsou to dary přírody, které byly stvořeny pro nás.
Naprosto respektuji i první názor, i když na něj mám svoje názory. Od toho jsme svobodní - abychom mohli mít různé názory. A pokud životní cesta, kterou půjdeme, pro nás bude příznačná a my si budeme jistí, že je to cesta správná, je to cesta pro vás. Důležité je, abyste svůj život žili podle uvážení a byli si jisti tím, co děláte, a stáli si za tím.

Co se týká té cesty číslo II., musím říct, že je zpočátku docela odpudivá. Ono vrátit se z té "rozmazlenosti" této doby zase zpět k tomu starému je přinejmenším děsně náročné, protože si najednou uvědomíte, že to půjde ztuha. Nebude to tak jednoduché a možná z toho ani nebudou tak dobré výsledky. To mnoho a mnoho lidí odradí. Vysvětlím vám to na následujícím příkladu: Koupila jsem si přírodní tuhý šampon. Nemá žádný obal a neobsahuje žádné uměle vyrobené látky - je to směs surovin = darů přírody. Po prvním umytí byly moje vlasy jako bych si je polila olejem (to proto, že vlasy byly zvyklé na obsažené látky v klasických šamponech). Ale nepřestala jsem. Moje vlasy si po 1,5 měsíci zvykly a nyní si je místo 4x týdně umývám jen 2x. Sice moje vlasy nejsou tak dokonalé, jako po použití klasickým tekutým šamponem, ale já z toho mám radost. Proces umývání je složitější, rozčesávání je složitější, nevoní na dva kilometry, ale vlasy jsou zdravější, voní naprosto přirozeně a moje kůže na hlavě se taky uzdravuje. Toť příklad.

Je to tak. Cesta, kterou jsem si vybrala je složitější, ale mám pocit, že nemůžu přetvářet přírodu k tomu, abych si zjednodušila svůj život. To se mi zdá lehce sobecké. Ale uznávám, že si tohle málokdo uvědomí. Proto respektuji ten moderní život, i když se mi příliš nepozdává. Stejně s tím nic moc neudělám

Doufám, že jsem někomu vloudila do hlavy alespoň myšlenku tohoto článku, nad kterou se zamyslíte a zjistíte, jaký život chcete vést.

To vám přeje vaše

láska je, když někomu věřím natolik, že mu svěřím sama sebe, ale nic za to nechci.

25. června 2016 v 0:24 | víla Amálka |  psaníčka
Tak tuto větu ↑ jsem slyšela v jednom videu a řeknu vám, že se mi u ní zatajil dech. Dneska trošku víc filosoficky, ale obecně by mě zajímalo, jak někteří lidé definují lásku. Já jsem se o to několikrát pokoušela a došla jsem k tomu, že je to tak nesmírně/vesmírně široký pojem, že bych snad i řekla, že láska je všechno - to, z čeho všechno vzešlo. Pro mě je například láska Bůh. Prostě synonymum. A LÁSKA je prostě manuálem pro život.

Jednou jsem se tím více zabývala, když jsem chystala diskuzní téma, a sepsala jsem mnoho zajímavých myšlenek. Například - pár dětských pohledů na lásku:
  • Když dostala moje babička artritidu, nemohla se ohnout a namalovat si nehty na nohách. A tak jí je potom stále maloval děda, dokud také neonemocněl na artritidu. To je láska.
  • Když vás někdo miluje, vyslovuje vaše jméno jiným způsobem. Víte, že vaše jméno je v jeho ústech v bezpečí
  • Láska je, když se děvče navoní voňavkou a chlapec si dá na sebe vodu po holení a potom jdou spolu ven a navzájem si voní.
  • Láska je, když se jdeš s někým najíst a dáš mu většinu svých hranolek bez toho, abys chtěla jeho.
  • Láska je to, co je s vámi v místnosti během Vánoc, když přestanete otvírat dárky a posloucháte.
  • Když se chcete naučit milovat lépe, začněte od někoho, koho nesnášíte.
  • Jsou dva druhy lásky: naše a Boží. Ale Bůh miluje oběma způsoby.
  • Láska je, když povíš chlapci, že máš ráda jeho tričko, a on ho potom nosí každý den.
  • Moje maminka miluje tatínka, proto mu dává nejlepší kousek z kuřete.
  • Když někoho miluješ, tvoje oči běhají nahoru a dolu a z tebe vycházejí malé hvězdičky.
No není to kouzelné? Miluju dětskou upřímnost a jednoduchý pohled na svět! A beru si z nich velký příklad. Já rozděluji lásku takto:
  • láska k sobě, láska v manželství, láska k rodině, láska k přátelům, láska k Bohu
Láska k sobě
Láska k bližnímu člověku podle mě bez lásky k sobě nemůže existovat. Co myslíte? Jak je to v dnešní společnosti se sebevědomím? Já jsem se sebeláskou měla dlouho problémy. Nepřipadala jsem si hezká, ničím zajímavá, nebyla jsem na nic šikovná, neměla jsem kamarády. Ale v momentě, kdy jsem přestala všechno toto vnímat a začala se soustředit na to, co se mi na sobě líbí, začala jsem si konečně uvědomovat, jak mám ráda sama sebe a svůj život, což způsobilo to, že mám ráda svět a lidi okolo!

Láska v manželství, partnerství
"Žádné manželství není (jen) procházkou s kytkou v ruce. Romantika sice patří do života, ale běda tomu, kdo by chtěl své manželství postavit (jen) na tomto druhu lásky." Vnímáte, kolik je kolem nás rozvedených párů? Kolik je dětí bez tatínků, a také tatínků s šesti dětmi ze tří manželství? Je mi smutno, když vidím takové děti, které nedostanou příklad ženy i muže. Ne nadarmo se říká, že otec je první láskou své dcery a prvním hrdinou svého syna. V podstatě podle otce se děti často orientují v životě. A znám taky spoustu negativně ovlivňujících tatínku, jejichž synové jsou téměř přesnou kopií jich samotných. Ale to už jsem odbočila. Ženy, holky, děvčata a víly - vybírejte dobře! A nestavte vztah na romantice. Vyberte si chlapa, kterej bude schopnej udržet tu sílu rodinnýho vztahu.

Láska k rodině
"Jó, za našich časů to bylo všechno jiné. Děti byly bez počítačů, televize a reklamy mnohem spokojenější". Tak to slýcháme. Co ale ovlivňuje štěstí našich dětí? Je to na prvním místě postoj a vztah rodičů k nim jakožto jedinečným, svérázným lidským bytostem. Má-li se dítě zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém, emočně vřelém a dítěti srozumitelném. Tam, kde se prostředí a lidé v něm často střídají a mění, tam, kde jednou někdo na pláč dítěte zareaguje klidně a účinně, ale jindy s křikem, výhrůžkami a bez účinné pomoci, popřípadě nezareaguje vůbec, tam se "svět" stává nevyzpytatelným a ohrožujícím. Závisí tedy na tom, zda je naše dítě chtěné a přijímané, popřípadě třeba i neplánované, ale přijaté a přijímané, bez skryté výčitky v pozadí "tys mi zkazilo život", "ty jsi příčinou mého neštěstí".

Jeden známý byl ve Vietnamu, a když jsem se ho zeptala na to, co si nejvíc váží na jejich kultuře, dostalo se mi odpovědi: "Že je na prvním místě rodina. Neexistují rozvody, sociální příspěvky, důchody ... což přispívá k soudržnosti rodiny - všichni si pomáhají." Osobně postrádám velkou dávku mentality chudobnějších zemí, než jsou průměrné Evropské. Znám příběhy z Nepálu, Rumunska a dalších krajů, kde jsou lidi sice chudí majetkově, ale tak bohatí duševně, že by to penězi vyčíslit nikdo nedokázal. Ráda bych se takové pokoře v rodině dostala jednou i já - stavět především na dobrých vztazích.

Láska k přátelům
"V mládí jsou pro dívky velmi důležité jejich kamarádky: svěřují si navzájem všechno, co jim leží na srdci. Mohou si odhalit své city. U některých trvá takové přátelství z mládí velmi dlouho, i když je dívka již vdaná. Zkušenosti ukazují, že i tato přátelství s jinými ženami manželství svědčí, neboť je-li žena příliš zaměřená na svého muže, stane se snadno závislou a ztratí vlastní identitu jako žena. A definuje se jen prostřednictvím muže. Se svou přítelkyní může probrat, jak se jí v manželství daří, může mluvit o svých dvojznačných citech, aniž by se musela ospravedlňovat. Může se vypovídat a ze zkušeností přítelkyně se poučit." Dnes jsem se zrovna před chvílí vrátila ze srazu s mými kamarádkami a velmi si vážím našeho kamarádství a hlavně toho, že jsme každá jiná, a přesto se máme rády a dokážeme se shodnout na mnoha věcech a pobavit se. Ale nezapomínejme na nepřátele a odpuštění!

Láska k Bohu
Podle mého - nelze prožívat ostatní ze jmenovaných lásek úplně - bez lásky k Bohu. Pro ateisty, či lidi jiného náboženství či přesvědčení - nemusí to být ten můj Bůh. Mnoho lidí věří v přírodu, v nějakou energii apod. Ale myslím, že když nemáte v tohleto úctu a víru, nespojí se vám všechny ty dílky dohromady a půjde to všechno obtížněji. Myslím, že nebudeme vědět, jak je správné "mít rád".

Láska je manuálem pro život. Láska je to, když ti ráno do pokoje zasvítí sluníčko. Láska je to, když ležíš večer při svíčkách se sklenicí vína a relaxuješ. Láska je to, když sedíš ve škole, posloucháš a dozvídáš se ty malé střípky vědění o tomto světě. Je to všude kolem nás.

Asi vypadám jako nějaký "sluníčkový" maniak, ale já si prostě nemůžu pomoct. Lidi říkají, že jsem normální ... Nebo se tak aspoň tváří. Tak to tak berte, dík.

Přeji všem, abyste tu vaši vytouženou formu lásky brzy pocítili,


spokojený život.

5. června 2016 v 13:08 | víla Amálka |  psaníčka
Dnes jsem se zase rozhodla rozepsat k tématu týdne. Už už chystám nějaké jiné články, než jen moje výlevy, ale nějak na to pořád není čas. Snad někdy. Ale teď už k tématu týdne ...

... Když se řekne SPOKOJENÝ ŽIVOT, každý si představí jistě něco jiného.
• Znám lidi (říkejme třeba "UŽÍVAČI"),
kteří si pod tímto pojmem představí, jak mají dokonalou práci, která jim vydělává bez nevelkého úsilí velké peníze, jak žijí ve vilce poblíž nějakého krásného místa (podle vkusu např. v historickém centru Prahy či na pláži v Miami) a po večerech vedou vzrušující život nespoutaného živlu, chvíli "single", chvíli ve volném vztahu.
• Pak jsou lidi (říkejme jim "PLÁNOVAČI"),
kteří si přesně plánují budoucnost. Ví, že chtějí prvně dostudovat svou vysněnou školu, během toho si najít skvělého přítele (který mimochodem je nejen nejhezčí muž planety, ale je i velmi slavný, bohatý, ale přitom skromný, hodný, milující, věrný, chápavý ..ehm - konec snění.. atd.), získat okamžitě po škole skvěle placenou práci ve stylu - aby nám zbylo na každoroční dovolenou a stavbu nového domečku - a po několikaleté praxi mít jedno/dvě děti, užívat si života a i ve stáří žít energickým a plnohodnotným životem. No kdo by to tak nechtěl?
• Já se řadím do skupinky lidí (říkejme "VÍLÁCI") - asi jich moc není -
kteří mají v hlavě mnoho plánů, ale jistým způsobem nechávají všechno tak nějak plynout - velmi přirozeně. Ale co se týká mého vysněného života, není to vůbec ten typ "vysněnosti", který mají ostatní - i já jsem ho měla. Ale naučila jsem se, že pro mě není důležité, kde a jak moc honosně svůj život žiju, ale to, s kým a jakým způsobem ho žiju. Jsem pyšná na to, že nepotřebuji kolem sebe spoustu věcí, že nepotřebuji utrácet za tuny šminek a oblečení, že máme skromný domov a dokážeme pomoci jiným ... a mnoho dalšího. Jediné, co bych si přála, je mít střechu nad hlavou (dobře, vysněný malinký domeček mám!), být zdravá, abych mohla dát život svým dětem a starat se o ně a o manžela. Toť moje poslání.

Ale víte, co je důležitý? Že všechny tyto, a mnohé další, kategorie lidí jsou SPOKOJENÍ. I přesto, že se dovoluji řadit spíše k poslední kategorii, nepředstírám, že bych se v určitých částech dříve či nyní našla i v těch zbývajících. Kdo to tak má? Z určité části svou budoucnost neovlivníme, ale do určité části do ní můžeme zasahovat, a to nás činí velmi svobodnými. Byly, jsou a budou věci/lidé/okamžiky, které nás v tom omezují. Ale pokud třeba jen trošku chceme, věříme si, víme, že je to možné a že na to máme, ten jediný impuls, který tomu chybí, je naše vlastní rozhodnutí. A potom samozřejmě více či méně úsilí k našemu cíli.

Víte, často si pokládám jednu otázku. K čemu jsme vůbec na světě, když to jednou stejně skončí? Jsem katolík a nebudu vám tu vnucovat to, čemu věřím - to rozhodně ne! Jen si na to každý musí odpovědět sám. Já, přiznám se, odpověď často vymyslím, ale za pár okamžiků jsem v odpovědi na tuto otázku opět bezradná.

Tak vám všem přeju, abyste ten svůj život prožili tak, abyste byli spokojení. Jsou věci, které uděláte, a budete jich litovat. Ale jak se říká: "Chybami se člověk učí." Více však budete litovat věcí, které jste mohli udělat, ale neudělali jste je. To vás nahlodá víc, než když si zažijete to zklamání z vaší vlastní chyby. Chybovat je lidské a bez chyb bychom se nedostávali pořád dál v té naší životní cestě. Ať se tedy s tou vaší cestou vypořádáte tak, aby se to co nejvíce blížilo vaší představě. Přeji hodně síly na zvládání obtížnějších situací a překážek. A nezapomeňte - radujte se z maličkostí a hlavně z těch, které si za peníze nekoupíte. Važte si setkání s vašimi blízkými - když nevíte, zda je znovu uvidíte. Děkujte za to hezké a vylepšujte to špatné. Odpouštějte, aby na světě bylo líp ...

Krásný nedělní den přeje

Další články


Kam dál